rozhovor s terezou z davle
26.02.2013
paní terezo, první otázka. františek drtikol kdysi řekl, že akt není o ženském těle, ale o lidské duši.
já si hlavně myslím, že akt je především o ženském těle. já to mám ne obráceně, ale beru tělo jako výtvarný objekt, estetickou záležitost, a kolikrát jsem zjistila, že ty modelky, které fotím, mají krásnější tělo než tu duši. kolikrát to na fotografii člověka mate, ale je to zajímavé, protože i ta nejněžnější bytost, která tak vypadá na fotografii, nejněžnější zrovna ve skutečnosti není. ale je to samozřejmě i naopak. holky, které vypadají na fotografii drsně, jsou ve skutečnosti hrozně křehké. takže v mém případě to klame - v těch fotografiích.
nelákalo vás v této souvislosti fotit mužská těla jako objekty ?
já jsem se je pokoušela fotit, ale jsem z mužských nahých těl nervózní. u mě je to takové zvláštní jak já fotím ty holky v takových opuštěných prostorech, tak táhnout si nějakého polonahého nebo nahého chlapa do podchodu v noci pod lampou je trošku zvláštní.
a může to být také riskantní.
to ano. (směje se)
a taky na těch výstavách, a to vím i od roberta vana, chtějí lidé vidět ženy.
z toho, co jsem zjistil, tak většina žen, které fotíte, jsou nějakým způsobem s vámi spřízněné. třeba tím, že jsou to sousedky, známé, známé známých apod. je to skutečně tak ?
je to tak. jsou to většinou holky, které se vyskytují v mé blízkosti a když se někdo někam přestěhuje, tak se tam najdou okamžitě nové kamarádky a známé a často se mi stane, že se s nima spřátelím, takže často se jedná opravdu o kamarádky.
a není to svazující ?
ne.
a nepracovalo by se vám lépe s modelkama, které k vám sice nemají žádný vztah, ale budou se k vám naprosto profesionálně chovat ?
s těma pracuji třeba na zakázkách, ale vždycky je mi hrozně fajn, když mám touhu fotit a můžu si vybrat z pěti holek, co bydlí u nás na vesnici a já jenom zavolám a řeknu "hele, nemáš čas ? nechceš jít něco nafotit ? přijeď na dvě hodinky, něco zkusíme" a nemusím si dopředu plánovat a proto je to vždycky taková čistá improvizace, což je hrozně fajn. kdyby to byly čistě profesionální holky, tak musím všechno obvolat. musím mít také dopředu vymyšlenou fotku, ale jelikož většinou improvizuju, tak je to takové jednodušší.
jak se vůbec stalo, že jste začala fotit akty ?
byla to taková náhoda. dostala jsem k osmnáctinám peníze od babičky a můj děda byl fotograf, který umřel dva roky předtím než jsem vůbec začala fotit, a já si řekla " tak co budu fotit ?" a pak jsem zavolala kamarádce a ta automaticky, aniž bych jí řekla, co chci na té fotce, se svlékla. úplně automaticky. takže jsem začala fofit akty a jednotlivé fotky ukazovat další kamarádce, která řekla "to já chci taky" a automaticky se svlékla taky. a pak už to prostě jelo. pak jsem fotky ukázala v galerii kamzík a tam se jim to líbilo a majitel mi tam dohodil další modelky - barmanky a začalo to...
když si představím ten samotný akt tvorby. pro vás je cílem ukázat krásu ženského těla jako objekt. je ještě něco jiného cílem vaší tvorby ?
já moc neplánuji, spíš jsou to takové spontánní věci. mě třeba teď zajímají takové různé volné zátiší bez toho, abych si něco stylizovala. jen mít u sebe foťák a zachytit ten určitý okamžik. jsou to takové náhodné věci, ale zároveň je to pro mě něco nového. ještě před nějakými deseti patnácti lety by mě třeba vůbec nenapadlo vyfotit neživý objekt. teď se mi třeba stává, že jedu někam do ciziny a vidím něco takového, tak je to fajn. možná, že časem na ty holky úplně zanevřu...(smích)
máte pocit, že za ty léta, co fotíte ženská těla, se nějak vyvíjíte ve vnímání ženského těla a vůbec ve vnímání aktu ?
já se trošku bojím, že se zlepšuju především v technice a ta by mě mohla zase nějakým způsobem omezovat, takže se možná zase trošku stáhnu, protože jsem nikdy neřešila foťáky, objektivy a takový věci, ale jelikož se pohybuji mezi fotografy, kteří si o tom hodně povídají a čas od času mi začínají radit se stalo, že jsem si koupila přece jenom ten objektiv a už ta fotka byla taková moc ostrá a technicky dobře zvládnutá. a možná tohle bude ten vývoj. a jinak to vidění - to nevím. ale myslím si, že bude asi pořád stejné...
ono v jistém smyslu, ta fotografie, která je nedokonalá - možná až často rozmazaná – působí, že jakoby něco zahaluje. zahaluje tak ženu do závoje tajemna. je to tak trošku úmysl nebo tyto věci vznikají nahodile ?
u mě to jsou většinou náhody, ale mám pár fotografií, které se mi podařilo udělat super ostré až jsem se toho lekla a řekla si "tohle je úplně dokonalý" a jak jsem se lekla téhle dokonalosti a ostrosti, tak jsem je úmyslně rozmazala při zvětšování fotek. při té finální podobě jsem jenom takhle strčila do zvětšováku a on se zachvěl a fotky jsou teda úmyslně rozostřené. já netoužím po těch dokonalých věcech, líbí se mi spontaneita...
pózovala jste někdy sama jako model nějakému fotografovi ?
dvakrát nebo třikrát mým kamarádům a jinak jsem si dělala svoje vlastní fotky jako dokument lidského těla. jak člověk stárne, jak se vyvíjí a jak jsem byla těhotná a rostlo mi bříško.
pokud jde o samotnou techniku ve fotografii, četl jsem, že dáváte přednost netechnické fotografii. možná i proto mě osobně zaujaly ty vaše fotografie určitou, a neříkám to pejorativně, naivitou pohledu a tu naivitu vnímám jako takovou až dětskou čistotu pohledu. a tak bych se chtěl zeptat : máte pocit, že technika fotografie je v této oblasti na škodu ?
speciálně v dnešní době už tato technika ovládá vás. vy dneska dostanete perfektní fotky už z mobilu, perfektně ostré a naexponované až se občas zhrozím, jak je to technicky dokonalý. okolo nás jsou miliardy nesmyslných fotek a mám pocit, že lidi prostě víc prahnou po té technice, než po tom vidění. pořád zkouší kolik je tam megapixelů a jak to bude technicky dokonalý, ale tím také ztrácí ten důležitý cit k fotografii. já se tomu bráním a mám pořád ten samý, čtyřicet let starý, pentax a staré foťáky, kterýma fotím mají cenu v tisícikorunách, protože je kupuju v bazarech a ty je vyprodávají. nový analogový fotoaparát se nedá koupit už poslední čtyři roky, firmy krachují a trošku se bojím, že se přestanou vyrábět klasické filmy. anebo se budou vyrábět a budou strašně drahý a to si bude pak moci dovolit už jen málokdo.
já bych se ještě rád vrátil k té duševní stránce ženského těla. když pozorujete ty ženy, které jste už někdy fotila, máte pocit, že se fotografie, kterých se účastní nějakým způsobem promění ? anebo jsou to stále ty samé ženy ?
ty ženy opravdu vyzrávaj. jsou holky a ženy, které fotím už od svých prvopočátků, takže už to bude skoro dvacet let a já je fotím v podstatě doteďka. jenom už tam někdy chybí taková ta energie a mě ta energie už chybí taky. dřív jsme se mohli sebrat a fotili jsme celý den, ale dneska už máme děti, musíme domluvit hlídání, takže je focení nějak časově ohraničeno o a když někoho bolí hlava, tak už i to je na těch fotografiích trošku vidět. ale stále jsem těm svým původním modelkám věrná, jenom si do toho přibírám i nové. hodně těch holek, které jsem fotila, se odstěhovalo někam pryč, ale pořád se mi s nima spolupracuje velmi dobře. pokud mě teda nevyženou, protože některé už se nechtějí fotit a taky už neudělají to, co udělaly tehdy ve dvaceti. anebo to mají zakázané z domova (smích)...
představte si modelovou situaci. nafotíte fotografie, vystavíte je v galerii, která vám připadne k srdci. jak by podle vás vypadalo ideální publikum ?
ideální publikum ?
ano.
ideální publikum je od studentů přes důchodce. takový mix napříč věkovými kategoriemi...
já jsem myslel spíše...co by si to publikum mělo odnést z vaší výstavy, co byste si přála aby si odnesli ?
samozřejmě bych byla ráda, kdyby se jim to líbilo a kdyby...(ticho)....to je strašně těžký na tohle odpovědět (smích). já se snažím, aby ty fotky byly trošku estetický, i když si tam trochu hraju. třeba ta fotka s maskou je vymyšlená tři měsíce dopředu, i když vypadá naprosto spontánně a spousta lidí mi říká "tos takhle jen normálně cvakla, jo?" a zrovna tohle jsou takové dva protiklady. mnohokrát totiž vypadá, že některé fotky jsou perfektně zinscenované, ale je to náhoda a někdy je to zase přesně naopak. odpovědět na tuto otázka, ale přesně nevím.
já ji zkusím zformulovat jinak. proč vlastně vystavujete své fotky ?
proč ?
ano.
tak třeba dneska už se snažím ukázat především svoji tvorbu. ty výstavy mě baví a díky nim pořád tvořím, protože je možné, že kdybych už nevystavovala a fotila si jen tak do šuplíku, tak už toho tolik asi nevytvořím. je to takový motor, který mě žene a baví mě si vždycky někde nasmlouvat výstavu, i když vím, že nic nového nafoceného nemám, a začít něco dělat. takhle to bylo například s tímto grandhotelem a předtím to bylo i s anabelou, kterou organizoval pan barteček a dal mi na to taky půl roku, ať něco vytvořím. takže to jsou vlastně takové motory.
fotí se vám lépe, když máte deadline a konkrétní zakázku anebo když zkrátka tvoříte volně?
mně by se tvořilo líp, kdybych mohla tvořit volně, jenomže jsem takový chaotik, že ten deadline potřebuju. vždycky mě to hrozně nabudí a jedu až do úplného vyčerpání, protože si ty fotky sama vyvolávám, jsem sama stylistkou a taky si ty holky sama vozím na ty daná místa a vymýšlím věci a celkově je to vlastně i dost finančně náročný. deadline mě opravdu žene dopředu, takže kdybych to možná nechala volně, tak by ta výstava vůbec nebyla. anebo byla, ale až třeba za deset let. v mém případě mi teda pomáhá...
kdybyste si něco mohla přát - do budoucna - v oblasti vaší tvorby, co by to bylo ?
já jsem nikdy neměla, jako ti velcí fotografové, nějaký velikánský cíle a vystavovat v těch nejlepších fotogaleriích světa, do kterých by chodili miliony lidí a mít fotografie na titulních stránkách časopisů. já jsem to takhle nikdy nebrala. já to dělám především pro sebe a chci, abych mohla pořád dělat to, co mě baví. jsem ráda, že si zvolím téma, na kterém pak můžu pracovat a nikdo mi nepřikáže, co mám fotit. díky tomu se taky vyhýbám komerční fotografii, takže se víceméně živím svou vlastní tvorbou, i když už je to i komerční, protože jsou to různé klientky, které fotím, ale nic jiného už neberu, takže jsem hrozně ráda za tu svobodu, kterou mám a kterou se dovedu uživit. a nikdo mi nediktuje co mám dělat, což je hrozně fajn.
když jste se zmínila o svobodě. jak chápete svobodu v umělecké tvorbě ?
já jsem ráda za to, že jsem si nikdy nenechala diktovat. kolem mě se vždycky pohybovala spousta umělců a fotografů a hodně z nich mělo umělecké školy, byli vystudovaní fotografové, měli famu a všechno možný a ukazovali mi ty moje nedostatky a říkali : "tady nemáš zlatej řez, tady to máš neostrý, tady jsi špatně naexponovala a taky jsi měla popojít dva metry doleva". já jsem si to vždycky vyslechla, myslela jsem si svoje a stejně jsem si jela tu svoji lajnu. teďka vlastně zjišťuju, že se mi to vyplatilo...
kromě těch zcela jednoznačných inspiračních zdrojů, kterými jsou velké osobnosti, o kterých se může každý dočíst... kdo vás inspiruje ? co je pro vás základním inspiračním zdrojem ?
pro mě to byly jednoznačně klasické černobílé filmy. vyrůstala jsem v rodině, ve které se hltaly filmové herečky a filmy. můj děda (vyučený fotograf) pracoval na barandově a společně s babičkou objížděli všechny možné filmové festivaly a měli k tomu filmu blízko. babička byla krásná žena, která o sebe britsky dbala a v 50. letech si na sebe třeba šila nejmožnější kostýmky a byla taková ... vůbec se sem nehodila.
je vám jedno z jaké školy film pochází ?
mně je to víceméně jedno. já mám vždycky období. mám ráda felliniho filmy, takové ty zdobené roztomilé postavičky, takže italský neorealismus a třeba bergman, který měl takovou ostrou chladnost. to jsou filmy, které mě nejvíc inspirovaly. a taky hodně knihy, které jsem v té době četla, ve kterých byly filmové postavy.
do značné míry se dá vlastně říci, že ty vaše fotografované postavy jsou alespoň částečně idealizované...
určitě.
já si právě myslím, že ta idealizace ve fotografii má svůj význam, protože možná není důležité odhalit ženu, takovou jaká ona je, ale možná takovou, jakou by si člověk přál, aby byla. co si o tom myslíte ?
záleží podle mě kus od kusu. každý tuhle věc vnímá jinak. někdo to vyloženě strojí a někdo to bere tak, jak to je. je to hodně o individuálním vnímání. já sama jsem měla období, že byly chvilky, kdy jsem brala ty holky, takové jaké jsou, ale většinou se snažím stylizovat...
děkuji za rozhovor a těším se na výstavu.
